VLADIMÍR BIRGUS: COSI NEVYSLOVITELNÉHO

Od osmdesátých let začal Vladimír Birgus ve svých dokumentárních fotografiích preferovat barvu. Ovšem hovořit o barvě v jeho fotografiích může být nepřesné. Barevná škála snímků bývá velmi často redukována do tlumeného podání modré i skoro černobílé, na druhé straně se můžeme setkat s výraznou, dominantní červenou či žlutou plochou. Podobně jako v moderním malířství, kdy barva nezřídka nemá přesně dokládat vžitou skutečnost reálného světa, autor vybírá z barevného spektra jen jeho část. Červená plocha má v sobě sílu i žár, je barvou odhodlání; ponuře temně modré prostředí zase může vyvolávat tesklivý pocit nenaplněnosti, blížící se noci a jednou provždy končícího dne. Například na snímku pořízeném v Paříži v roce 1990 můžeme postupně dešifrovat fragment Eiffelovy věže na pozadí jednolitě modré oblohy v sousedství dominantní okrové zdi. Zdánlivě plochá kompozice nabývá na tajemnosti pomocí ostře vržených stínů (snad za časného úsvitu či na sklonku dne). Důležitou roli hrají stínem vymezené kráčející postavy, proti nimž z hloubky tmavé plochy vystupuje osamocená žena v červeném. Mohlo by se zdát, že jde o nedůležitou postavu, ale právě ona je středobodem celého obrazu: naplňuje jej neklidem a v jeho kompozici vytváří i tolik potřebnou barevnou protiváhu ostatním monochromatickým plochám.

Podobnou paralelu můžeme vidět i na fotografii pořízené v roce 1995 kdesi na Manhattanu. Setkáváme se zde s výrazně červenou plochou novinového stánku, který působí jako obrovité technické monstrum, i s postavami utápějícími se v temnotě mohutné zdi. První figura, oděná do červeného pláště, snad vyjadřuje naději a cestu vpřed, prostřední černá postava se vzdaluje a je možná symbolem mizejícího tajemství.

Příklad dvou popisovaných snímků naznačuje, že přestože autor nikdy nearanžuje a spoléhá jen na nalézání přízračných okamžiků mnohdy zdánlivě zcela obyčejných scén, v nichž se spojuje reálno se surreálnem, rád pracuje se symbolikou, pečlivě volí výslednou kompozici, využívá tonálních a barevných kontrastů velkých ploch i drobných detailů, do obrazu nezřídka zapojuje také stíny, ale divákovi v konečném vyznění ponechává tolik důležitý svobodný prostor pro vlastní výklad naznačeného. Jeho nejednoznačné příběhy jsou obrazové, nikoliv literární. Znepokojují nás náznakem děje, který každý z nás může vnímat s různou intenzitou. Mívají totiž několik rovin. Vypovídají o autorových a přeneseně i o našich pocitech a náladách, často o samotě uprostřed davů, ale i o skrytých touhách a o tom, co nosíme ve svých duších.

Václav Podestát


(Václav Podestát: Vladimír Birgus. Something Unspeakable.
Imago (Bratislava), 2002, č. 14, s. 16–17. )

>>> zpět